„V jiné než běžné škole by se moje dítě nenaučilo to, co má umět. V alternativních školách si každý dělá, co chce. Nemusí se učit. Nemusí psát úkoly. Nemusí vůbec číst a psát. Nemusí nic.“
Takové a podobné věty často slýchám a čtu. A víte co? Jen se jim tiše usmívám. Usmívám se tomu nepochopení záměru zakladatelů takových škol a nepochopení rodičů dětí, kteří je do takových škol přihlašují.
Domškoláci? Ti nemusí vůbec nic. Děti, které rodiče vzdělávají doma, zvlčí, neposlouchají, nerespektují pravidla.
Můj smích se musí rozléhat do širokého okolí.
Neposlouchají koho a co? Nerespektují koho a jaká pravidla? Taková, která jim určil někdo jiný, kdo nežije s jejich rodinou, ve které jsou možná nastavena úplně jiná pravidla a úplně jiné priority?
Kdo tedy určuje, jaké má dítě být? Kdo určuje, jak se má chovat? Kdo určuje, jestli si zaslouží trest a případně jaký? A jak to děláte doma se svými dětmi?
Ti samí lidé, kteří odsuzují alternativní školy, jiné vzdělávání a respektující přístupy k dětem, ti si na druhou stranu stěžují na dnešní dobu a říkají, že za našich mladých let to bylo jiné, lepší. Běhali jsme do večera venku s kamarády, nebyly mobily ani počítače, hráli jsme si s větvemi, ochutnávali šťovík a hluchavky, hráli si na indiány a uměli jsme si vyrobit karnevalový kostým z přírodnin i motokáru ze zbytků potřeb vyhrabaných v dědečkově dílně.
Ještě pořád mě někdo bude přesvědčovat, že výuka venku je špatná? Že sedět ve třídě a biflovat násobilku je lepší, než si násobení ukazovat skládáním kamínků do řad a do skupin?
Že hravé kartičky k vyjmenovaným slovům je lepší skládat potichoučku ve třídě pod umělým světlem, než s kamarády v trávě u potoka?
Že zatloukat hřebík a vyrábět domečky pro skřítky se naučím lépe ve třídě, než venku, kde nemám časový limit určující další vyučovací hodinu?
Že poznávání rostlin a živočichů si zapamatuji podle učebnice lépe, než přímo v přírodě?
To je jen několik ukázek toho, že alternativní směr nerovná se špatný směr. Ani běžný směr nerovná se špatný směr.
Jen je podle mého názoru na čase začít respektovat i ostatní. Nic není jen černobílé. Nikdo nemá pravdu ve všem.
Každá výuka je dobrá, pokud se skutečně orientuje na žáka. Na dítě. Na jeho potřeby.
Tak, jako jeden potřebuje názorně ukázat násobení, které druhý zvládne okamžitě, ten druhý možná potřebuje ukázat na farmě, jak vypadá koza a kráva, protože ji v životě neviděl. Je na tom snad něco špatného?
Proč mají školy a učitelé mezi sebou bojovat? Proč by neměli raději všichni spolupracovat? Moc se mi líbí přístup některých kolegyň a kolegů, kteří oceňují, jak s dětmi v individuálním vzdělávání pracuji a fandí mi. Já naopak oceňuji je a jejich přístupy. Jsou skvělí v tom, co dělají a čemu věří. Vím, že to myslí upřímně. Jsem ráda, že je kolem sebe mám a že v tom často zatracovaném školství přežívají a jsou schopní opravdu velkých věcí. Bez zatracování ostatních.
Jsem speciální pedagog a tvůrce materiálů pro školy a domácí vzdělávání. Pomáhám rodičům s respektem vzdělávat jejich děti, pedagogům a školám šetřím pomocí svých materiálů čas i peníze.
Pracuji s dětmi i dospělými s respektem k jejich potřebám. Při tvorbě materiálů vycházím vždy z potřeb jednotlivců i škol a snažím se jim usnadnit už tak náročnou práci.
Pedagogická práce mě velmi baví. Ráda tvořím, učím, sleduji změny a posun jednotlivých klientů. Lidi i technologie mě baví:-)
Táďovo čtenářské dobrodružství, které je mým speciálně pedagogickým materiálem, doporučuji do všech škol i domácností s mladšími žáky.
Autorské krabičky, které tvořím, jsou ručně vyráběným produktem na míru.
Těším se na vás nejen na svém webu, ale také na Facebooku Pohodová základka a MŠ, kde najdete materiály, rady a tipy do výuky.
Těším se na vás také na mém osobním Instagramu Andrea Chludil nebo na Instagramu Pohodová základka.
O tom, jak se mnou šel čas, si můžete přečíst v mém příběhu 🙂