Odchod našeho dítěte ze školy byl nejlepším rozhodnutím v tomto roce. Naše dítě dříve brečelo, že nechce jít do školy, teď brečí, že tam chce jít, když je třeba dva dny nemocné. Moje dítě říká, že chce jít do školy i s horečkou. Moje dítě se do školy těší!
Takové věty slýchám i čtu od září často. A vlastně je to pro mě to nejlepší ocenění, které si můžu přát. Ona pomyslná škola není školou v tom pravém slova smyslu. Je to komunitní skupina domškoláků – dětí na individuálním vzdělávání.
Často se také používá tzv. domácí vzdělávání, domškoláctví, domoškola, komunitní škola apod. Jde ale téměř o to samé.
O co se jedná a jak to funguje?
Velmi jednoduše. Jedná se o způsob vzdělávání, kdy je dítě zapsáno v kmenové škole, ale vzdělává se buď doma s rodiči, nebo v jiném případě navštěvuje komunitní skupinku s dalšími dětmi, kde tuto činnost místo rodičů dělají jiní. Většinou jsou to pedagogové, někdy se ve výuce také střídají rodiče.
Dvakrát ročně pak probíhá přezkoušení v kmenové škole, která následně vydává vysvědčení.
Přezkoušení? Budou ho zkoušet z půlročního učiva ve všech předmětech?
Nebudou, nebojte se. Podmínky a způsob přezkoušení zjistíte hned při přijetí do kmenové školy. Způsob přezkoušení si každá kmenová škola určuje podle sebe. Možností je zde více. Nutno podotknout, že během celého pololetí si děti tvoří tzv. portfolio, podobné tomu, které si tvoří i děti v běžné škole. A přesto trochu rozdílné. V běžné škole v něm mají často spoustu testů, prověrek, opakovacích prací.
Domškoláci si do něj zakládají svoje projekty, fotografie z exkurzí, výletů a cest, svoje výrobky, obrázky, pohlednice, jízdenky, vstupenky, pracovní listy a všechno, co koho napadne. Všechno to, co dokládá jejich způsob vzdělávání a o čem pak mohou při přezkoušení povídat.
Vstřícné školy mají totiž nejen vstřícný a chápající přístup k domácímu vzdělávání, ale také vstřícné přezkoušení.
Pohled na jedno takové můžete vidět na následujících fotografiích.
Moje zkušenost s portfoliovým přezkoušením
Moje první zkušenost s přezkoušením domškoláků z mojí skupinky je velmi pozitivní. U přezkoušení nebyla komise, ale paní ředitelka malé kmenové školy. Děti si přinesly svoji složku s portfoliem a společně s paní ředitelkou si všechno prohlížely, komentovaly obrázky, fotky i pracovní listy. Vyprávěly o tom, kde všude jsme se byli podívat, co jsme kde viděli, kde se jim nejvíce líbilo a co je nejvíc bavilo.
Celý rozhovor proběhl ve velmi klidné, pohodové atmosféře, děti byly uvolněné a na konci přezkoušení spokojené. Odcházely s úsměvem přes celou pusu.
Je to tak všude?
Určitě ne. V jiné škole to celé funguje na principu tvorby portfolia elektronicky. Žák dostane začátkem školního roku plán, který je rozdělen do jednotlivých měsíců a týdnů. Na každý měsíc má pak stanoveny výstupy, které má zvládnout. Jsou to tematické okruhy podle vzdělávacího programu té školy.
Každý měsíc pak vkládá elektronicky ke každému tématu něco. Například kopii pracovních listů, kopii z pracovních sešitů, fotografii projektu, krátkou videonahrávku sportování apod. Před přezkoušením dostane s předstihem okruhy přezkoušení a požadavky, co je třeba elektronicky vložit a na tom pracuje. Svoje výstupy vloží do určitého data a po zhodnocení školou a návrhu známek od rodičů nebo garanta dostane ze školy vysvědčení.
Každá taková škola má totiž svoje specifika a je jen na rodičích, jak si vyberou. Někdo preferuje volnější, svobodnější způsob vzdělávání, jiný jede na výkon. Možností je spousta.
Co tedy může být důvodem k domácímu vzdělávání a jak to rodičům a dětem usnadní situaci? Usnadní? Ano, jednoznačně to každý dělá proto, aby si usnadnil/přizpůsobil situaci svému životnímu stylu.
Co je prvním důvodem k tomuto kroku?
Žádné domácí úkoly
Spousta rodičů se mnou hovoří právě o tom, že sedí s dětmi denně tři hodiny u domácích úkolů. TŘI hodiny! A je to i moje vlastní zkušenost, kterou nikdy nikomu nepřeji zažít. Trpěl můj syn, trpěla jsem já a celé to vyústilo k přestupu na jinou školu. Tedy byl to jeden z důvodů.
Doma by se ale přece mělo procvičovat učivo (možná namítnete). Jasně, mělo. Ale copak to jede jiným způsobem? Zábavně. Musíme s dětmi skutečně vyplňovat ta nekonečná lejstra, ze kterých nás akorát bolí hlava a která jsou stejně jen na založení mezi ostatní papíry?
Není lepší si třeba hrát s barevnými vršky od PETek, přičemž dítě krásně pochopí množství, porovnávání, spojí si číslo s množstvím a samo začne tvořit příklady?
Není lepší si v domě nalepit lístečky s vyjmenovanými slovy, nechat je dítě hledat a seřazovat? Takových činností jde ke každému tématu vymyslet velká spousta, o některých z nich píšu například TADY.
Možnost mluvit a ptát se
Tento bod může někomu připadat úsměvný, ale zkuste se nad ním zamyslet. Mohou vaše děti ve škole mluvit? Mohou se ptát, aniž by byly okřikovány? To přece v běžné třídě s třiceti žáky nejde (namítnete). Samozřejmě že nejde.
V našem školském systému bohužel přecpané třídy jsou. Je to z finančních důvodů, mnohdy z existenčních důvodů. Je to velký nedostatek našeho školství a odnáší to naše děti.
Často slyším od rodičů také věty o tom, že jejich dítě stále dokola nosilo poznámky a někdy i horší kázeňské postihy za to, že mluvilo. Ptalo se. Vyrušovalo. Bylo prostě zvídavé.
A není podle vás zvídavost spíš dobrá vlastnost? Je skutečně na obtíž? A jak myslíte, že to funguje ve skupince pěti nebo osmi dětí? Děti si povídají celý den. Se spolužáky i učitelem/průvodcem/garantem.
Možnost rodičů v klidu pracovat
V komunitní skupině nikdo nezkoumá omluvenky a nelpí na nich, pokud dítě nepřijde do školy. Stačí tam pouze zpráva od rodiče, že se dítě v určité dny nedostaví. Nikdo vás nebude kvůli omluvenkám nahánět.
O děti je postaráno od rána do odpoledne, včetně zájmové činnosti. Pokud máte vzdělavatele, kterému skutečně důvěřujete, máte vyhráno, protože se v práci nemusíte stresovat, co se ve škole zase děje.
Poznámky typu „zapomněl úkol,“ „zapomněl sešit,“, „vyrušoval,“ „v hodině si hrál“ apod. v komunitní skupině řešit nemusíte. Dotazy jsou vítány, hraní také. Povídání s kamarády je skvělé, utužuje vztahy a socializuje dítě. O tom, jak pozitivně i negativně na tom rodič či zaměstnanec může být, si můžete přečíst TADY.
Exkurze, pobyt venku, čerstvý vzduch
Dalším důvodem pro volbu komunitní skupiny jsou jednoznačně venkovní aktivity a praktická výuka. Na to bohužel v běžných školách také nezbývá čas.
Málokterá škola je s dětmi venku tak často, jak je potřeba. Děti mají dýchat, denně se proběhnout, sportovat, hrát si. Mají být v přírodě, na hřišti, na louce. Mají se učit prakticky, jít se podívat do firem, institucí, středních škol, do výroby. Mají jít na statek, do laboratoře, na zámek, do hvězdárny. Mají venku malovat, počítat, číst. Děti prostě nemají být zavřené ve třídě a dívat se na slepici a kozu jen v knížce. Těžko si představí, co je to 3D tisk, když jim to budete jen vysvětlovat, ale neuvidí ho na vlastní oči. Těžko se dozví, co se dělá na úřadech, když se tam nepůjdou podívat.
Tak co? Jaké vzdělávání chcete pro svoje děti vy? Jaké přístupy a pedagogy pro ně chcete? A co si přejete pro sebe? Jsme tu pro vás!
Jsem speciální pedagog a tvůrce materiálů pro školy a domácí vzdělávání. Pomáhám rodičům s respektem vzdělávat jejich děti, pedagogům a školám šetřím pomocí svých materiálů čas i peníze.
Pracuji s dětmi i dospělými s respektem k jejich potřebám. Při tvorbě materiálů vycházím vždy z potřeb jednotlivců i škol a snažím se jim usnadnit už tak náročnou práci.
Pedagogická práce mě velmi baví. Ráda tvořím, učím, sleduji změny a posun jednotlivých klientů. Lidi i technologie mě baví:-)
Táďovo čtenářské dobrodružství, které je mým speciálně pedagogickým materiálem, doporučuji do všech škol i domácností s mladšími žáky.
Autorské krabičky, které tvořím, jsou ručně vyráběným produktem na míru.
Těším se na vás nejen na svém webu, ale také na Facebooku Pohodová základka a MŠ, kde najdete materiály, rady a tipy do výuky.
Těším se na vás také na mém osobním Instagramu Andrea Chludil nebo na Instagramu Pohodová základka.
O tom, jak se mnou šel čas, si můžete přečíst v mém příběhu 🙂